Každá česká vesnice má svůj kostelík, majestátní stodolu, panský statek nebo alespoň kapličku. Jsou to monumenty všedního života, které nám připomínají, že se kdysi věci dělaly ve vztahu ke svému okolí a hlavně pořádně. Obrovské množství těchto objektů se dnes nachází v trýznivém stavu. Desetiletí ignorace jich na jednu stranu takřka zlikvidovaly, nicméně některé díky tomu zůstaly netknuté dodneška. 

Bojíme se ale stáří, a proto máme potřebu vše maskovat levným mejkapem. Je nesmysl tyto objekty instituciálně chránit, je nutné, abychom si všichni uvědomili kvality, důležitost a hlavně jejich krásu.

V krajině jižní Moravy jsou těmito všednodenními monumenty vinné sklepy a jejich vzájemná uskupení, stejně tak i ve Vrbovci. 

Investor (otec Báry) si sklep pořídil z radosti. Výrobní sklep už v ulici má, tenhle pak slouží hlavně pro koštování. Jeho hlavní motivací bylo, protože ho jednoduše okouzlil. Byla by přece věčná škoda, nechat jej spadnout! Sklep se skládá ze tří částí - vstupní bouda, lisovna, z té se dále klesá do kopaného archivu. Jeho zaklenutí není nijak zpevněné, je to jen chodba vykopaná do jílu.

Než jsme začali, dlouho jsme se procházeli mezi sklepy a dávali jsme jim jména podle toho, co nám připomínaly. Takže se v okolí nachází barokizující stařec, pirát nebo slepec. Některé jsme i přeměřovali, abychom pochopili základní principy a objevili kouzlo proporcí fasády. Aby otvory měly správný rozměr, aby oblouk působil tektonicky, zkrátka abychom nedráždili velkými anomáliemi. Nejvíce nás trápilo, že už v průběhu naší práce tihle kámoši začali mizet. Slepec dostal kulicha a dvě plastová kukadla!

Vstupní bouda, mladšího data než zbytek, měla sice romantiku českého kutilského ducha, ale jinak nezasloužila pozornost. To hlavní se skrývalo pod povrchem o pár schodů níže - tradiční klenutá lisovna, která byla porostlá černou plísní, z klenby visela různá železa, takže se sklepu začalo přezdívat Mučírna. Na první pohled strašidelná scéna, ale investor si správně uvědomil potenciál prostoru. Cítili jsme o to větší odpovědnost, protože sklepů s klenutou lisovnou už v uličce příliš nezbývá.      

Fasáda je líčená vápnem, tak jako dříve každý domek. Dveře a okna jsou natřená chrpově modrou, jejíž pozůstatky jsme našli na původní objektu a hlavně dává v upomínku původního majitele, který takhle zabarven vylézal ze sklepa. Sklep jsme proto nakonec přejmenovali z Mučírny na Modráka. Před sklep jsme osadili starý trám jako lavičku.  Vysedávání je důležitá sociální činnost, přestože tady to slovo má spíše negativní významy. Kultura alkoholu je kultura vysedávání a vysedávat se nemá jen vevnitř, ale i venku a společně.

Vstupní část obsahuje provozní zázemí, prostor je zaklenutý pomocí prefabrikovaných betonových PZD desek. Vstupní trojvrstvá dubová vrata jsou nedobytná, ale když se otevřou, zapadnou do nik a vítají. Po nových ocelových schodech ze slzičkového plechu sestupujeme dále.

V původní lisovně jsme odstranili plesnivé omítky, očistili zdivo a nechali je dýchat. S tím se objevila první komplikace ve formě pokleslé klenby, kterou bylo třeba částečně rozebrat a znovu vystavět. Abychom zvizualizovali krásu prostoru, potřebovali jsme tam dostat denní světlo. Navrhli jsme přes dva metry dlouhý světlík, který se zrealizoval jen díky faktu, že se stavitelé oddávali více popíjení než zdravému uvažování. Prostorový dojem byl završen. Vše ostatní už jsou detaily. 

Když nám investor svěřil takovou důvěru, maximálně jsme toho využili a zabývali se každým detailem. Věděli jsme, že taková příležitost se nebude opakovat, a také jsme chtěli dokázat, že se dá vyhnout standardizovaným řešením. Navíc jsme do té doby neměli zkušenost se stavebním procesem a přišlo nám přirozené a nejjednodušší si vše nakreslit. Proto nám dubová okna a dveře vyráběl strýček na míru. Proto krb svojí velikostí dominuje prostoru, ale nepálí, protože je dvojvrstvý, proto je lustr metaforou kola od vozu, které tam visívalo, a proto je archiv jako vinohrad - láhve jsou položené na roxorech vetknutých do viničních sloupků. Ty už ve sklepě ležely, ale byly příliš těžké, než abychom je vlastními silami vynesli na povrch, i proto jsme je recyklovali. 

Detail se vztahuje k celku a celek k detailu a to vytváří jednotu. 

Rekonstrukce je proces, který se nedá do důsledku naplánovat. Je nutné se v průběhu přizpůsobovat novým skutečnostem. Nikdy nemůžeme vědět, co se skrývá pod povrchem, kdy je dobré se zastavit a o co si prostor řekne. 

Až když už byl sklep postavený, nám děda, který s vínem před mnoha lety začal, sdělil, že takových sklepů bylo v uličce dříve mnohem víc. A ty současné domky jsou vlastně všechno sklepy "moderní". To nám udělalo ohromnou radost.